Branding je ve své podstatě jedna z nejsadističtějších forem ‘tetování’. V reálném pohledu se ale spíše jedná o zdobení těla, bez aplikace barviv pod povrch kožní vrstvy, kde výsledkem se trvalá jizva. Tato esteticky odsuzovaná forma se provádí vypálením, a sem tam se jisté detaily mohou výjimečně dodělávat i případnou výřezovou metodou, za pomoci skalpele apod.
Technika ‘branding’, tedy cejchování, se používala spíše v dávných dobách, ale i dnes na ni můžeme narazit, jelikož si začíná získávat stále více a více obdivovatelů. Nejvíce se však v dějinách lidstva používala k značení dobytka, otroků, trestanců, členů různých kmenů a také sekt.
Branding se sám o sobě rozděluje na několik druhů, u kterých hraje převážně roli jeho způsob zhotovení:
Strike branding (značkování ražbou, tiskem) – na ohni se zahřeje kus kovu, který se následně přitiskne na kůži, na místo určené pro onu značku. Značka se obvykle dělá po částech než v celku, např. písmeno „Y“ by se skládalo ze tří linek, namísto jednotlivého znaku „Y“. Samozřejmě ne všechny, některé značky jsou i v celku.
Cautery branding (kauterizace) – méně běžná forma značkování, která užívá nástroj podobný kauteru k tomu, aby způsobil spáleniny.
Laser branding (značkování laserem) – odborný výraz pro „laser branding“ je „electrocautery branding“ (elektrokaustika). Elektrokaustický stroj vypadá spíš jako obloukový svářeč, než laser užívaný ve zdravotnictví, ačkoli ten je možné také užívat. Při vypalování se dostávají jiskry na kůži a následně se z ní vypařují. Výhodou je přesná regulace hloubky povrchu a množství popálení kůže.
Cold branding (chladné značkování) – tato vzácná metoda skarifikace je totožná se ‘strike brandingem’, kromě toho, že se u ní pracuje s chladnou čepelí. Umožňuje opětovný růst vlasů, či chlupů. Nevytváří se keloid (nebo též chleoid).
V trestním právu se branding používal jako způsob trestu. Sloužil nejen k jako fyzický trest, z kterého si provinilec odnesl velmi bolestivé a pomalu zahojující se popáleniny, ale hlavně byl považován za dokonalé ponížení před společností, kdy byl zhotoven na dobře viditelném místě. Záměrem tak byl nesmazatelný ‘zápis’ do trestního rejstříku, promítnutý na těle trestance.
V dobách vlády Julia Caesara byla tato velice nepříjemná metoda využívána kde se jen dalo. Názorným příkladem bylo rozmanité značení osob pracujících v dolech, mužů odsouzených k boji ve smrtelných gladiátorských arénách, loupežníků či uprchlíků s otrokářskou minulostí. Značka se jim vypalovala přímo a bez kompromisů na čelo a většinou to bylo jedno písmeno, které bylo vybráno dle císařského, v té době ústavního trestaneckého, řádu, tedy jednoduše zákonu. Způsob přímého vypalování na čelo však odsuzoval Constatine, jenž ho kritizoval slovy, v nichž zmínil, že obličej jím nesmí být znetvořen a provádět by se měl spíše na pažích, předloktí a ostatních méně významných částí těla.
V 17. století se na severu americké puritánské osady značili muži (na hrudi) a ženy (na prsa) písmenem A. Důvodem označení bylo cizoložství, které bylo v té době absolutně nepřijatelné, odsuzované a nečisté. Tím neříkám, že dnes se na něj dívá společnost jinak, ale tehdy to bylo mnohem ‘drsnější’.
Branding měl a doposud má pro každou kulturu jiný význam. Jak jsem již zmiňoval, nejvíce se používal jako označení osob porušující zákony a pravidla, zkrátka provinilců. Například v kanadských vojenských věznicích se nejčastěji používalo písmeno D, pro dezertéry. Většina z těchto mužů byla do trestaneckých kolonií deportována právě s touto hanebnou ‘pečetí’, kde se jim dostalo bohatého výsměchu a tyranského zacházení. Málo kdo třeba ví, že se branding a jím značení dezertérů se používalo i ve značné míře během americké občanské války.
Ve Francii, v době královské, církevní právo schválilo, aby lidé, páchající různé trestné činy, byli povinně značkováni. Trest za jejich čin a hanba, která se má s nimi nésti po celý zbytek života. Tento nemilostný osud provinilců se táhl až do roku 1832, kdy přišel nový návrh, nařizující ony přetrvávající akce zrušit, společně se soudním zmrzačením, bičováním a veřejným výpraskem. Za zmínku stojí i to, že v Německu byl tento způsob nezákonný a nepochopitelný.
